Někomu je něco povoleno a někomu ne. Názor odborníků nemusí úředníci respektovat. A vy jste pak jako investor závislý na tom, jak se úředník vyspí.
Lukáš Černohorský, poslanec (Piráti) o státní památkové péči
… Piráti budou předkládat návrh vlastního zákona o památkové péči, ten nedávno projednávaný je podle nich špatný. „Nový zákon o ochraně památkového fondu, který měl nahradit ten současný, se připravoval více než deset let,“ říká poslanec za Piráty Lukáš Černohorský, který na novém návrhu s týmem pracoval.
„Trvalo to velice dlouho, neprošel za ministra kultury Hermana v roce 2017, loni jej na rozloučenou s úřadem předložil vládě ministr Staněk. A špatně je na něm to, že z něj de facto vypadla archeologie a také další paragrafy, které považujeme za důležité. Zároveň by platil částečně i současný zákon o státní památkové péči, kde by však byla právě památková péče vyškrtnutá.“
Pokud ale z památkového zákona vyjmete památkovou péči, co v něm vlastně zůstane?
Archeologie. Ministr Staněk předložil zákon o ochraně památkového fondu, který řeší pouze památky. Archeologie by podle jeho návrhu měla zůstat v působnosti starého zákona z roku 1987. A jediný důvod je ten, že se s archeology nedokázal domluvit.
Ta situace je matoucí i pro odborníky, jak se v tom mají vyznat laici?
Je to samozřejmě principiálně špatně. Kdyby řekli, „máme tady zákon o ochraně památkového fondu, přikládáme k tomu zákon o archeologii, protože to chceme mít separátně“, dalo by se v tom reálně vyznat. Ale když to takhle doslova vykucháte, je v tom neskutečný chaos.
Co navrhujete vy?
Především se zbavit dvojkolejnosti památkové péče, protože ta běžného občana neskutečně mate. Je zde odborný Národní památkový ústav a vedle toho správní řízení vedou příslušné oddělení obecních úřadů, v případě Prahy to je magistrát. Představte si situaci: Bydlíte v památkové zóně a chcete vyměnit okna. Na koho se máte obrátit? Na památkáře z ústavu, nebo na městské úředníky?
A ti nemusí mít stejný názor, předpokládám.
Přesně tak. Může se stát, že si to s památkáři prodiskutujete, na všem se shodnete, a pak jdete na úřad a tam vám řeknou: Ne ne ne, bude to podle nás, žádná okna se měnit nebudou, protože my chceme, aby celá ulice měla okna bílá. Takže památkáři vám dají souhlas, ale magistrát vám to zatrhne. Nebo taky naopak. To, co nám nejvíc vadí, je fakt, že v celém procesu chybí předvídatelnost.
Někomu je něco povoleno a někomu ne. Názor odborníků nemusí úředníci respektovat. A vy jste pak jako investor závislý na tom, jak se úředník vyspí.
A taky se dělá zbytečná práce. Podáte žádost, ta jde na magistrát, ten požádá o názor Národní památkový ústav, ten vypracuje odborné stanovisko, vrátí ho zpátky a teď jsou dvě varianty: První je, že úředník je formalista a stanovisko zkopíruje. To pak působí, že je to zbytečný úředník. Druhá varianta je, že do toho zasáhne a stanovisko nepoužije, nebo jen částečně. Což může, protože odborný posudek bohužel není závazný. Pak se může zdát být zbytečné vypracovávat odborné stanovisko.
A k čemu se tedy dělá?
Aby měl úředník nějaké vodítko, odborný názor. A z toho právě vzniká to nedorozumění a nepředvídatelnost. Každý případ se totiž řeší individuálně, ale vy vidíte, že někomu je něco povoleno a někomu ne. Není tam kontinuita. Názor odborníků nemusí úředníci respektovat. A vy jste pak jako investor závislý na tom, jak se úředník vyspí.
Jak by se dala ta dvojkolejnost ukončit?
Máte logicky dvě možnosti. Můžete předat pravomoci úředníkům, což by ovšem kladlo obrovské nároky na jejich odbornost. My navrhujeme jinou variantu. Chceme Národní památkový ústav transformovat na Národní památkový úřad. To by bylo jediné místo, kde by se projekty konzultovaly, pokud by to bylo z památkového hlediska potřeba.
Takže byste přesunuli pravomoci z municipalit na státní úřad. Je tam dostatek kapacit?
Oni mají dostatek odborníků a také dostatek poboček v jednotlivých krajích. Počítáme ale s tím, že by se šlo až na úroveň obcí s rozšířenou působností. No, a pokud by daný úředník potřeboval konzultaci, získal by ji v rámci jedné instituce. Výhody jsou jasné. Projektanti, investoři a také občané by všechno vyřídili na jednom místě. A v tu chvíli už jsou nastavené určité standardy, takže všichni vědí, co se má dodržet, jaká jsou pravidla hry, a tím pádem se i zlevní a zefektivní příprava.
Kdo by měl být nadřízený Národního památkového úřadu?
Ministerstvo kultury.
Je to celé dobrý nápad? Municipality se tomu budou s velkou pravděpodobností bránit.
Ony ale mají možnost být součástí správního řízení, to znamená, že mohou posílat připomínky, ale s tím, že ten úřad by rozhodoval samostatně. Není vhodné, aby starosta měl páky tlačit na své úředníky, jako je tomu třeba v případě, kdy jsou obce zároveň investory a zároveň vedou řízení o udělení povolení. Když starosta prohlásí, „toto je pro nás priorita“, jede se přes mrtvoly a vzniká námitka podjatosti. A v případě památkové péče je to velmi podobné. Úřad by měl být zcela samostatný, aby vždycky posuzoval to, co je nejlepší pro zachování kulturního dědictví. Jinak samosprávy bojují hlavně o stavební úřady, protože si představují, že budou mít vliv. Ale smíšený model není úplně ideální.
[…]
Celý rozhovor na www.flowee.cz/floweecity/praha/7600-poslanec-lukas-cernohorsky-praha-plni-definici-dopravniho-terorismu